Kdysi u jednoho sedláka v Chotýši sloužil čeledín Jiřík a děvečka Manka. Oba byli chudí, ale pracovití a rádi se veselili.

  Netrvalo dlouho a zahleděli se do sebe. Po celodenní dřině se scházeli za vsí, sedávali na kmenu stromu a Manka snila o tom, jak si jednou pořídí malou chalupu a budou spolu hospodařit. Jen kdyby bylo za co.

  Manka ale za čas poznala, že čeká dítě. S hrůzou šla za milým a s pláčem mu vše řekla. Jiřík se zalekl, bál se, že až se to dozví hospodář, vyžene je ze služby oba a jim zbyde jen žebrácká hůl a hanba.

  Vymyslel hroznou věc - dítěte se zbaví. A tak se chudák děvečka stahovala a balila do šátků, aby nikdo nepoznal, že je těhotná.

  Přišel čas a děvečce a čeledínovi se narodil synáček. Byl zrovna sychravý podzimní den, pršelo a kvílela meluzína. Jiřík synka zabalil do šátku a odnesl za tmy do lesa zvaného NA LADECH. Tam nebožátko položil a utekl. Bál se otočit, jen slyšel kvílení meluzíny.

  Od těch dob můžeme na podzim v tomto lese slyšet celkem jasně, co nám meluzína říká: „Nenecháveeeej mě tuuuu Jiříkůůůů!“